Svatořečení

Vypracoval P. Marian Slunečko O.Praem.

Nedílnou součást života Církve jako celku, jakož i jednotlivých věřících, tvoří odnepaměti uctívání svatých, stejně tak jako jejich ostatků a obrazů. Kult svatých byl živý zejména ve středověku. (Z našich zemí vzpomeňme třeba snahy Karla IV. získat ostatky svatých pro nově budovanou pražskou katedrálu.) To ale neznamená, že by dnes kult svatých neexistoval, či neměl dnešnímu člověku co říct. Současné církevní dokumenty doporučují věřícím úctu svatých a staví nám před oči zejména jejich příklad pro náš každodenní život. Odpovědi na otázky, které z církevněprávního hlediska souvisejí s úctou ke svatým, nalezneme v Kodexu kanonického práva z roku 1983, v konstituci Divinus Perfectionis Magister a v některých dalších všeobecných dekretech (např. De servorum Dei causis quarum iudicium in praesens apud Sacram congregationem pendet).

Aby směla být nějakému člověku, poté co zemře, prokazována úcta jakožto světci, je nezbytné, aby byl nejprve za takového oficiálně prohlášen. To se děje na závěr poměrně zdlouhavého procesu, který je veden nejprve na místní úrovni (v diecézi) a poté ukončen v Římě Svatým otcem. Takový člověk je nejprve nazýván „služebník boží“ (po zahájení procesu), potom „blahoslavený“ (po úkonu blahořečení – beatifikace) a nakonec „svatý“ (po svatořečení – kanonizaci). Můžeme tedy říci, že Církev za pomoci těchto úkonů, na základě slov Kristových, která pronesl na kříži k dobrému lotrovi: “Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (srv. Lk 23,43), od počátku své existence vyjadřovala uznání o svatosti osob, které si toho zasloužili.
Beatifikací dnes rozumíme výrok papeže, kterým dovoluje veřejný kult služebníka božího, omezený na určitou zemi město, diecézi nebo řeholní společenství nebo na omezené úkony určené papežským dekretem, např. možnosti sloužení mše sv., recitace breviářového oficia o blahoslaveném.

Bula papeže Jana Pavla II. , prolašující bl. Hroznatu patronem Plzeňské diecéze

Beatifikace je jako instituce pozdější než kanonizace a byla praktikována po dlouhý čas v Církvi. Beatifikací se rozvíjely pastorační potřeby místních církví v rámci kultu svatých. Ve středověku v biskupských, synodálních a papežských diecézích nacházíme vedle definitivních a konečných úkonů (kanonizace) také úkony, které nebyly definitivní a konečné a které můžeme považovat za první beatifikace.

V XV. A XVI. století je mnoho beatifikací uskutečněno papežem. Zpočátku titul „blahoslavený“ byl chápán populárně a týkal se přesvědčení věřících, že zemřelý v pověsti svatosti dosáhl nebeské slávy. V aktech nacházíme první formulace vyhlášení beatifikace, např. „Nařizujeme…, že může být uctíván jako blahoslavený“(ut possit pro beato venerari). Tuto formuli užívali později papežové k zavedení lokálního kultu (beatifikace). Tu již titul „blahoslavený“ měl význam ne pouze populární, ale i právní. Teprve papež Lev X. v r. 1515 vyhradil beatifikaci Apoštolskému stolci (cum nulli liceat quemquam pro beato absque auctoritatis Sedis Apostolicae venerari). Český překlad buly papeže Jana Pavla II. , prolašující bl. Hroznatu patronem Plzeňské diecéze

Instituce kanonizace se objevuje v katolické církvi všech obřadů a také v církvi pravoslavné. Je nejstarší formou prohlášení v záležitostech kultu svatých. Slovo „kanonizace“ pochází od lat. cononisatio nebo canonisatio a v katolické církvi (všech obřadů) je vyhlášením za svatého, přijetím do počtu svatých. V současném kanonickém právu je kanonizace posledním papežským úkonem, kterým služebník boží, začleněný předtím mezi blahoslavené, je vepsán do seznamu svatých a věřící z rozkazu papeže mají povinnost vzdávat novému svatému veřejný církevní kult, jaký náleží svatým osobám . Kanonizace je oficiálním uznáním svatosti lidské osobě od nejvyšší církevní autority. Kanonizace má mimo právní význam – v širokém slova smyslu –svůj rozměr morální, neboť se mluví o kanonizaci v asketice; má rozměr ekleziální, protože se o ní jedná v teologii, zvláště v teologii duchovnosti, a konečně rozměr liturgický, kdy máme na mysli kult svatých v církvi. Katolická teologie s úkonem papežské kanonizace spojuje papežskou neomylnost, není to však prohlašováno za článek víry nebo za dogma.

V kanonickém právu se mluví o kanonizaci v části materiální tohoto předmětu, a tu máme na mysli tzv. „kanonizovanou svatost“, a ve formální části kanonizačního práva, kde se jedná o kanonizační proces. Jak již bylo řečeno, pojem kanonizace je spojován s filozofickým a teologickým pojmem dokonalosti.

U starých Řeků a Římanů „zbožštění“ (apoteóza) byly uskutečňovány císařem nebo senátem a nebyly spojovány se systémem hodnot a s postojem člověka. V křesťanství se kanonizace, která je zavedením veřejného kultu přikázaného pro celou církev, vždy spojuje s mravní dokonalostí (u vyznavačů) nebo s odevzdáním života pro Krista (u mučedníků). Podle papeže Benedikta XIV. je cílem kanonizace především uctění jediného Boha v Trojici, neboť život světce je ovocem milosti téhož Boha. Mimo to kanonizace povzbuzuje k víře a posiluje křesťanskou víru, protože se tímto úkonem polarizuje život kanonizovaného, představují se věřícím jeho ctnosti a tím zve k jeho následování.

Kanonizace v právním chápání se liší od beatifikace. Beatifikace pouze dovoluje a ne přikazuje omezený místní kult na ohraničeném území nějakého města, místa, země, diecéze nebo řehole či institutu zasvěceného života a dovoluje jen určité úkony kultu, např. vlastní mši sv. a vlastní oficium o blahoslaveném. Beatifikace není mimoto posledním papežským úkonem, neboť až kanonizace zavádí přikázaný kult v celé církvi.

(Pramen: MISZTAL, H. Kanonizační právo, Olomouc 2002)

 

V Teplé byl zahájen diecézní proces svatořečení bl. Hroznaty

(převzato z internetových stránek plzeňské diecéze)


Každoroční diecézní pouť do kláštera v Teplé 11. září 2004 proběhla ve znamení zahájení procesu svatořečení bl. Hroznaty, patrona plzeňské diecéze a zakladatele tepelského kláštera, který schraňuje jeho ostatky. Plzeňský biskup František Radkovský proces oficiálně zahájil při bohoslužbě předáním jmenovacího dekretu generálnímu postulátorovi řádu premonstrátů P. Dr. Gabrielu Wolfovi.

V kostele Zvěstování Páně, který byl zaplněn do posledního místa a před jehož vchodem naslouchalo další množství poutníků, přivítal plzeňský biskup František Radkovský v sobotu 11. září dopoledne účastníky poutě a přijal od generálního postulátora P. Gabriela Wolfa OPraem žádost o zahájení procesu. Poté byla kancléřem Mons. Václavem Škachem od oltáře přečtena kladná odpověď Apoštolského stolce. Biskup Radkovský jmenoval také vicepostulátora procesu, kterým je P. Marian Slunečko OPraem působící v tepelském klášteře, a členy tribunálu a historické komise, kteří budou podrobovat zkoumání život, skutky a zázraky bl. Hroznaty. Všichni účastníci procesu svatořečení včetně biskupa Radkovského poté složili slavnostní přísahu, v níž se zavazují k pravdivosti, objektivitě a bezúplatnosti.

bl. HroznataBlahoslavený Hroznata je vzhledem ke své mučednické smrti ve vězení považován za patrona nespravedlivě stíhaných a vězněných, proto bylo mezi poutníky i mnoho bývalých politických vězňů z dob komunistické totality. "Životní postoje blahoslaveného Hroznaty jsou při současných hrozbách a projevech terorismu aktuální pro celý svět. Jsou příkladem nekompromisního a neústupného postoje vůči hrozbám násilí," řekl generální postulátor P. Gabriel Wolf a dodal, že osobnost bl. Hroznaty napomáhá i usmíření v Evropě, neboť je uctíván jak v Čechách, tak i v sousedním Německu a u jeho hrobu se scházejí věřící z obou stran hranice. Důkazem tohoto tvrzení bylo i velké množství německy mluvících účastníků poutě, pro něž byla mše sv. v Teplé sloužena kromě češtiny a latiny také v němčině.

Všichni poutníci se shodli, že přítomnost u začátku procesu svatořečení pro ně byla jedinečným a silným zážitkem. Historickou událost představuje proces i pro samotný klášter v Teplé. "Klášter se tak znovu stává nositelem a šiřitelem duchovních hodnost," konstatoval administrátor tepelské kanonie P. Augustin Kováčik OPraem.

Zatím nelze odhadnout, jak dlouho samotný proces svatořečení bl. Hroznaty potrvá. Po skončení první fáze procesu na diecézní úrovni budou veškeré podklady předány posouzení Kongregaci pro svatořečení ve Vatikánu.
"Věřím, že celý proces bude doveden do úspěšného konce, kdy Svatý otec prohlásí bl. Hroznatu za svatého," říká plzeňský biskup František Radkovský. Hroznata by se tak po sv. Anežce, sv. Janu Sarkandrovi a sv. Zdislavě stal od r. 1989 čtvrtým světcem pocházejícím z naší země.